Koloniálna brutalita Belgicka v Kongu

Na začátku roku 2000 letěl jeden z nejznámějších světových vědců z Londýna do Konga. Byl to britský biolog jménem Bill Hamilton. Hamilton cestoval do města Kasangali. Kdysi se ale jmenovalo Stanley. Teď to bylo jedno z nejnebezpečnějších míst na světě. Bylo to místo, kde se jednotky ozbrojenců snažily vzájemně se vyvražďovat, aby získaly přístup k cenným minerálům, které se dolovaly v dolech nedaleko Kasangali. Jedním z nejcennějších byl minerál, který se jmenoval kolumbit tantalit, neboli koltan. Byl to životně důležitý materiál pro všechny nové digitální stroje, mobily, laptopy a herní konzole. Jeho cena po světě závratně rostla. Částečně to bylo proto, že se připravoval příchod na trh hračky Sony Playstation 2.


Po dobu téměř osmdesáti let vládli v Kongu Belgičani. Ale r. 1960 získalo Kongo nezávislost. Jeho prvním premiérem se stal Patrice Lumumba. Ten měl hrdinskou vizi nové nezávislé Afriky. Avšak Kongo bylo naprosto nepřipravené si samo vládnout. Během několika týdnů se země rozložila v chaosu.

Kongo bylo pro moderní svět nesmírně důležité. Protože v jeho lesích bylo skryté neuvěřitelné množství minerálů. Uran pro atomové bomby, které vybuchly nad Japonskem, pocházel z Konga. Jeho obrovské zásoby mědi byly nyní zásadní pro nové elektronické systémy a počítače, které řídily studenou válku. A stará koloniální města se nyní stala bojištěm, kde vzbouřenci a vojáci loajální Lumumbovi bojovali o nadvládu nad cennými doly.

Američané se obávali, že se Lumumba spojí se Sovětským svazem. Takže spolu s Belgičany pomohli zorganizovat převrat. Lumumba byl unesen vzbouřenci z důlních oblastí. Byl odvezen do pralesů ve východním Kongu a tam byl usmrcen. Jeho mrtvola byla rozpuštěna v kyselině. V zemi vzniklo násilí a teror. Vznikla z toho vláda snad nezkorumpovanějšího afrického diktátora, Mobutu Sese Seko.

Avšak uprostřed chaosu provozovaly západní důlní společnosti své těžební operace nerušeně. Ve třicátých letech dvacátého století natáčel odvážný Belgičan, Arnold Denis, filmy pro západní svět o Africe. Ale ve Rwandě vytvořil mýtus, který měl mít děsivé následky. Mýtus tvrdil, že kmen Tutsiů je vznešená a inteligentní rasa, která původně pochází z Egypta, zatímco Hutuové, jiná rasa, jsou primitivní vesničané.

Ve skutečnosti pro to nebyly vůbec žádné důkazy. Tutsiové byli vládnoucí elitou, ale obě skupiny se vždycky dělily o tutéž půdu a nepovažovaly se za dvě různé rasy. A mnoho Hutuů se také podílelo na vládě. Avšak Belgičani, kteří vládli ve Rwandě, nemilosrdně zneužili tento mýtus. Přivedli do země vědce, kteří měli vědecky dokázat rozdílnost obou ras. Ti měřili lidem lebky a tvrdili, že Tutsiové mají větší mozek, a proto jsou tedy přirození vládci. Pak Belgičané donutili obě skupiny, aby nosili s sebou rasové občanské průkazy. Belgičané vytvořili segregovaný systém, v jehož rámci Tutsiové vládli Hutuům s brutální arogancí. Jejich belgičtí páni je v tom podporovali.

Koncem padesátých let, se Belgičané rozhodli poskytnout Rwandě nezávislost. A stala se strašlivá věc. Hutuové zahájili masakrování Tutsiů. Avšak masakry začaly z nejpodivnějšího důvodu. Práve liberální Belgičané v koloniální správě povzbuzovali Hutuy, aby se vzbouřili proti svým pánům z kmene Tutsi. Udělali to, protože měli pocit viny za svou imperiální minulost. Věřili, že správná věc je teď podporovat samosprávu. Napravit situaci a pomoci Hutuům, aby se stali svobodnými jedinci. Vzbouření se rychle proměnilo v orgii pomsty, kterou se Belgičanům nepodařilo zastavit. Mýtus, který vytvořili, se jim vymkl z rukou.

Ve stejnou dobu, na vrcholu jedné hory ve východním Kongu, se snažila dokázat jedna Američanka, že lidské bytosti mají daleko blíže ostatním zvířatům, než si myslí. Jmenovala se Diane Fossey a trávila své dny tím, že pozorovala gorily.

Chtěla dokázat, jak propojeni jsme s gorilami. Byla součástí hnutí biologů, které chtělo dokázat Darwinovu evoluční teorii. Nikoliv jen prostřednictvím fosilií, ale pozorováním chování primátů. Chtěli dokázat, že gorily a šimpanzi nejsou jen slepí primitivové, jsou složitá zvířata, blízká člověku.
Ale právě když Fossey zahájila svou práci, lidský svět na úpatí hory se rozložil v chaosu, pod vlivem sil politiky a moci.

V roce 1967 vypukla v Kongu nová válka. Bílí žoldnéři, kteří podporovali příchod prezidenta Mobutu, vyvolali povstání. Jejich cílem bylo vytvořit z území na východě země, bohatého na minerály, samostatný stát. Za scénou je údajně podporovaly západní důlní společnosti. Avšak povstání se proměnilo v horor. Jak se žoldnéři probojovávali do města Bukavu nedaleko hranice s Rwandou, mučili a zabíjeli své vězně s extremní brutalitou. Ale pak přešly Mobutuho jednotky do protiútoku a vzbouřeni zlikvidovaly. Žoldnéři buď uprchli, anebo byli zajati a zmizeli. Chování žoldnéřů rozzuřilo konžské vojáky. Zahájili nyní drsnou odplatu proti Evropanům. A pak našli konžští vojáci Diane Fossey, jak v horách pozoruje gorily.

Vojáci ji zatkli a odvezli ji do vojenského tábora, kde byla čtrnáct dní uvězněna. Co se během té doby odehrávalo, je nejasné. Fossey sdělila některým lidem, že ji vojáci hromadně znásilnili. Jiným lidem to popřela.Pak se jí ale podařilo vojáky přelstít a podařilo se jí utéci. Utekla přes hranici. Ale Fosseyová byla stále rozhodnuta žít s gorilami. Za několik týdnů založila nový tábor vysoko v horách. Je to, napsala, jako bych konečně objevila ráj. Bylo to ve Rwandě. Fosseyová nyní přerušila styky skoro se všemi lidmi. Trávila veškerý svůj čas s gorilami. A aby se k nim mohla co nejvíce přiblížit, snažila se chovat jako ony.

Fosseyová začala být posedlá ochranou goril. Snažila se vytvořit svět, v němž by byly naprosto v bezpečí., nejen před pytláky, ale před všemi lidmi. Procházela lesem a likvidovala pasti, které tam nastražili místní lidé na chytání malých zvířat, protože by mohly gorily zranit. A začala místní lidi terorizovat, unášela je, plivala na ně a bila je. Používala proti nim slzného plynu. Také si brala masku a říkala jim, že na ně vrhá kouzla z černé magie. Fosseyová by nikdy Afričanům nenadávala do zvířat, protože zvířata milovala. Jednala však v tradici tolika lidí ze Západu v Africe. Terorizovala Afričany jménem vyšších, západních ideálů. A místní lidi ji začali nenávidět.

Prezident Mobutu změnil jméno Konga na Zaire. Rozkradl miliony dolarů a nechal důlní průmysl zkolabovat. Liberální sen o svobodné Africe zemřel. V Zaire zanikly i jiné sny. Nacističtí raketoví vědci pomohli Americe přistát na měsíci, ale jejich práce skončila. Mobutu jim dovolil, aby na pláni v džungli postavili raketovou odpalovací rampu. Němci Mobutovi slíbili, že Zaire vezmou do vesmíru. Odpálení rakety se nepodařilo. Mezitím, o několik kilometrů dál, v táboře Diane Fosseyové, se rodil nový liberální sen. Namísto, abychom se považovali za odlišné od zvířat a nadřazené nad nimi, měli bychom uznat, jak jsme ji podobní a jak jsme s nimi spojeni v síti přírody.

Britský biolog David Attenborough natočil v táboře Diane Fosseyové paján o tom, jak jsou gorily podobné lidem. Jeho film se ale nezmínil o tom, že o několik dní před natáčením místní lidé usmrtili Fosseyové nejoblíbenější gorilu. Bylo to součástí jejich války s ní.

V roce 1994 se vládnoucí hutuovská vláda ve Rwandě rozhodla vyhladit menšinu z kmene Tutsi. Většina západních zpráv to popisovala jako náhlý vznik nepochopitelné kmenové nenávisti. List New York TImes napsal, že to byla nekontrolovatelná orgie bezvládí a hrůzy v africkém státě, který selhal a který trpěl po staletí historií kmenových válek.

Ale ono to nebylo pravda. Novináři prostě jen opakovali staré imperiální fantazie, které tvrdili, že Tutsiové a Hutuové spolu od pradávna soupeřili. Ve skutečnosti byly masakry děsivým důsledkem belgické politiky Divide et impera., kterou tam Belgičané začali zavádět před méně než sto lety. A byla to tato politika, která vyvolala brutální občanskou válku, jakmile Belgičané r. 1959 z Konga odešli. Tato politika nyní vyvrcholila genocidou. Za koloniální éry Belgičané záměrně zveličovali a zkreslovali rozdíly mezi Hutuy a Tutsiy. Občanské průkazy, které Belgičané vytvořili a které obyvatelstvo rozdělily etnicky, se nyní staly pasy k životu, nebo k smrti.

Ale pak se do toho zase zapojil Západ. A jak se ukázalo, se stejně katastrofálními důsledky. Tutsiové zahájili protiofenzívu a země se rozložila v násilném chaosu. Tisíce Rwanďanů pak uprchly přes hranice do Zaire. Tam byly založeny obří uprchlické tábory. Západní humanitární organizace tam pak začaly pomáhat nevinným obětem. Avšak téměř okamžitě bylo zjištěno, že zároveň chrání pachatele genocidy. Vrahové z kmene Hutu se schovávali mezi uprchlíky v táborech.

Takže Tutsiové napadli tábory, aby se pomstili. Prezident Mobutu vyslal své jednotky, aby zabránil bojům. Ti se ale jen připojili k plenění a Mobutu byl svržen. Mezitím vyvolal spotřebitelský boom na Západě růst světových cen a konžské nerostné bohatství začalo být ještě cennější než dosud. Do Konga přijeli všichni. Vojáci ze Zimbabwe, z Angoly, z Ugandy, z Čadu, z Namibie a z Libye. Všichni tvrdili, že přišli zabránit bojům. Ve skutečnosti se všichni snažili zmocnit se cenného nerostného bohatství.

Za nimi byly západní společnosti. A my sami, dožadující se nových konzumních výrobků a hraček.
Celkem v této válce zemřely čtyři a půl miliony lidí, v letech 1998 až 2003.

Zdroj: Britské listy, 3.6.2011

 

Vytlačiť stránku Vytlačiť stránku16. 2. 2011, 12:30